Cítím se opuštěná

Už dlouho nad tím přemýšlím a dusím to v sobě. Potřebovala jsem se někde vypsat a nenapadlo mě nic jiného, než vzít do ruky tento deník.

Poslední dobou si připadám děsně sama. Jako malá jsem neměla moc kamarádů, ale i přesto že jich nebylo moc, důvěřovala jsem jim a spoléhala se na ně.  Jedním z těch přátel byla i Katie, byly jsme nejlepší kamarádky snad od malička, ale po nástupu do Bradavic se s postupem času změnila. Připadá mi, že si už nejsme tak blízké jako dřív, hodně času tráví s Marry a Fi ve spolce. Hrají tam spolu  flašku, nebo si spolu povídají. Pokaždé když tam přijdu, připadám si jako páté kolo u vozu, raději poslední dobu trávím volný čas na pokoji, než tam jen tupě sedět a dívat se jak se ostatní baví.

 Před pár dny se vlastně stala malá výjimka a to byla ta, že jsme šly s Kat spolu vařit lektvary, jež, jak už jsem psala, nedopadly moc dobře. Zde se chovala úplně normálně, jako kdyby mezi námi žádná propast nebyla, jakoby jsme byly opět malé a vše bylo v těch starých dobrých kolejích.

První měsíc, když jsem nastoupila do Bradavic, byla jsem tak šťastná, že tu jsou všichni tak přátelští, všichni si tu s náma povídali, dělali blbosti apod. Ale postupem času, jsem si uvědomila, že vše není takové, jak se na první pohled zdá. Myslela jsem si, že sem si našla přátele, svoji druhou rodinu, ale začíná mi připadat, že jsem pro ně, něco jako spolubydlící. Mezitím co Katie je jejich věrný přítel.

Nežárlím na Kat, jsem ráda, že si našla přátele, jen mi je líto, že si už nejsme tak blízké, jako dřív. Je to celkem zvláštní pocit, když sedíte sami v rohu spolky, zatímco se všichni vesele baví. Nevadí mi být sama, někdy jsem za to i ráda, jen mě mrzí, že to tak blbě dopadlo.