Škola začíná a né zrovna dobře
Pane Bože už to dál nezvládnu, nezvladnu tam dole sedět a poslouchat to. Ráda bych tady deníčku napsala jak se mám fajn, že od přijezdu do Bradavic se nic hrozného nestalo a že vše je tak, jak má být, ale to bych lhala.
Po příjezdu do Bradavic jsem si zase užívala pohody, v ten den zařadil moudrý klobouk prváky do jednotlivých kolejí a ti se večer ubytovali. Tak a konečně jsem zpátky doma, pomyslela jsem si a zalehla spokojeně do postele s netrpělivostí, co se bude dít další den. Kdybych to tak věděla, asi bych jen tak sladce neusnula.
Ten den začal jako každý normální den, vstala jsem, vyčistila si zuby a zamířila na snídani. Myslela jsem si, že ji nestihnu, ale měli ji tam, i v době, kdy tam vůbec nemá být. Byla jsem celkem ráda, aspoň jsem nemusela chodit do kuchyně. Ve velké síni jsem potkala jednoho prváka, který byl z mrzimoru a podařilo se mu opustit jeho skupinu, jež byla na prohlídce hradu. Tak jsem mu udělala menší soukromou prohlídku hradu, stihli by jsme ji možná celou, ale v půlce se nám podařilo najít jeho ztracenou skupinu a on se k ní opět připojil.
A teď k tomu hlavnímu * písmo je trochu kostrbaté * Večer jsem se vrátila opět na kolej, byl tam James, Marry a jedna prvačka. Později jsem zjistila, že je to Arlen, jedna z nebelvírských dvojčat. Navrhli, abychom si zahráli flašku a než jsem se nadála, seděla u nás Fi, Max a Katie. No jo, Nebelvírská flaška, pro naši kolej úplně typická. Myslím, že charakteristická vlastnost nebelvírských není statečnost, ale chuť hrát stále flašku. Doufám že Godrik Nebelvír tohle to nevidí, jinak by se v hrobě obracel, a nebo měl taky rád flašku?
Hráli jsme, dokud Marry a Jamesovi nepřišel dopis, byl od Davida. Napsal jim dopis na rozloučenou, že mají všechny pozdravovat apod. Chvíli poté jsme viděli El, jak uhání se slzami v očích mimo kolej. James řekl, že jde Davida hledat a že jakožto prefekt má ještě chvíli čas po večerce.
Flaška skončila, nikomu se již nechtělo hrát, asi až na Maxe. V ten moment jsem se v duchu modlila, ať Davidovi nic není a on tam začal říkat, že ho asi vyloučí že je to porušení školního řádu. Sakra o Davidovi nic neví a hned mu přeje vyloučení. Začala jsem po něm křičet, co si to dovoluje takto o něm mluvit, div sem se nerozbrečela. Merry se ke mě připojila a též hájila Davida, kdyby se Jen nevmísila do hovoru, asi bych už Maxe něčím praštila, je to takový idiot, jak může mluvit takhle o Davidovi když o něm nic neví.
Dokonce ani neví kolik mu je, asi ani jak vypadá, podle toho co říkal a takhle ho soudit. Dobře s Davidem se taky neznám nejlíp, ale na každém z Nebelvíru mi záleží (krom Maxe a Lou) beru je jako svoji rodinu. Mám je všechny moc ráda a nechci, aby se nikomu z nich ni nestalo ani Maxovi a Lou. Prostě Nebelvír je má druhá rodina asi navždy bude.
Najednou se El vrátila, byla celá mokrá, nešlo poznat, co jsou slzy a co déšť. Pak najednou řekla ,, Našla jsme mrtvou sovu a zakrvácený nebelvírský plášť, asi je Davida. " V ten moment jsme všichni vystartovali z koleje, bylo nám jedno, že už je po večerce, hlavně jsme chtěli najít Davida. Jen nám říkala, ať to zajdeme říct profesorům tak jsme je šly hledat, Marry běžela do Zapovězeného lesa. Pak nás zastavil Shyam a byl celý od krve, Davidovi krve. Řekl ,, Vra'tte se všichni na kolej, pak vám vše povím. Už máte být dávno na pokoji, tak tam hned běže, ať nejsou problémy. " , tak jsme se všichni vydali zpět na kolej, krom Marry, která mezitím někde pobíhala po lese a hledala Davida a Jen, o které jsem nic nevěděla.
Byla to hrůza tam jen tak sedět a čekat co se bude dít. Ty hodiny na koleji mi lezly na nervy, v tomto úporném tichu jen zdůrazňovaly, že musím jen čekat. Celá jsem se klepala, Shyam byl od krve. Najednou se vrátila Jen a pověděla nám, co se stalo.
Davida pokousal vlk, jež se objevil na pozemcích Bradavic a teď je ve vážném stavu na ošetřovně. Pochvíli přišel Shyam, James a Marry, všichni byli od krve. Shyam opět promluvil ,, To co se dnes stalo, nás dnes dost zasáhlo." odmlčel se a pak dál pokračoval ,, Davida pokousal zatoulaný vlk na pozemcích Bradavic. Je ve vážném stavu, ale odnesl jsem ho na ošetřovně a už by měl být v pořádku. Apeluji na vás, aby jste nechodili do Zapovězeného lesa, i když máte jakýkoliv problém, vždy se dá vyřešit....."
Dál už jsem nevnímala, nedokázala jsem to poslouchat. Vstala jsem a odešla na svůj pokoj. Tam jsem sebou plácla na postel a rozbrečela se. Nevím jestli to byly slzy štěstí, a nebo smutku. Byla jsem šťastná, že David žije, ale zároveň jsem brečela, protože se něco takového stalo. Už nikdy nechci vidět nikoho umírat. Stále jsem si to opakovala, David žije, bude v pořádku *na této stránce jdou vidět stopy po slzách*
